Bělokur v bílé tmě: můj největší dosavadní fotografický úspěch

V dubnu 2025 se stalo něco, co pořád úplně nedokážu pobrat. Na slavnostním ceremoniálu Czech Nature Photo na Pražském hradě jsem se svou fotkou Bělokur v bílé tmě získal 1. místo v kategorii „Zvířata ve svém prostředí“ a k tomu ještě titul Fotografie roku. Absolutní vítězství. Napsat to je pro mě skoro stejně zvláštní jako to slyšet naživo.

Když stojíte v sále plném lidí, jejichž práci obdivujete už roky, a najednou slyšíte svoje jméno, prostě tomu nevěříte. Pořád mám pocit, že se mi ten den jen zdál. O to víc si vážím toho, že zrovna moje fotka porotu zaujala natolik, že jí dala takové ocenění. Přesto mám obrovský respekt ke všem ostatním vítězům i nominovaným, kterým taky moc gratuluju! V takové společnosti si člověk stejně připadá pořád malinký.

(foto: Oldřich Drnec)

Jak fotka vznikla

Ten snímek má pro mě silný osobní příběh. Pořídil jsem ho během loňského zimního treku přes NP Pallas-Yllastunturi ve finském Laponsku. Vyrazili jsme tam hlavně kvůli zimní krajině a polární záři, ale zrovna ten den příroda ukázala svou nehostinnou tvář. Jasnou oblohu vystřídala mrznoucí mlha a taky atmosféra, co se daly krájet. Všechno kolem bylo zabalené do bíla.

Ráno jsme tedy trávili focením omrzlých stromů, když jsem koutkem oka zahlédl malý pohyb pod jednou z bříz. A tam, téměř splývající s okolím, seděl bělokur rousný (Lagopus lagopus), poměrně běžný, ale nenápadný obyvatel místní tundry. Bylo to jen pár vteřin. Naštěstí jsem měl nasazený teleobjektiv. Zastavil jsem se, nadechl, zmáčkl spoušť. A měl jsem štěstí. Jedno z těch pomíjivých setkání, které si zrovna nenaplánujete.

Hned jsem tušil, že by z toho mohla být docela pěkná fotka, ale až doma, když jsem se probíral stovkami fotek, jsem téhle dal ve svém Lightroom katalogu označení pěti hvězdičkami (teprve moje asi třetí fotka, které jsem to kdy dal). I přes epické fotky polární záře mi bylo tedy jasné, že je tahle fotka ta nejlepší, co jsem si z výpravy přivezl.

Fotografii jsem ořízl do čtverce. Jednak proto, že je to můj hodně oblíbený formát, a taky proto, že to umožnilo vytvořit prostor v pravé třetině fotografie, který evokuje rozlehlost a prázdnotu, což je pro tuto krajinu charakteristické. Důležitým prvkem kompozice je taky to, že má bělokur natočenou hlavu právě směrem do onoho prázdného prostoru. Bez tohoto drobného, ale zato cetrálního detailu by to myslím moc nefungovalo. Vpravo na kraji na nevýrazném horizontu navíc vyčuhuje pravděpodobně špička nějakého stromu, která provokativně narušuje jinak téměř dokonale čistou scénu.

Osobně mě právě takové fotky přitahují, fotky s primárně krajinnými atributy, ale i s nějakým živým a autentickým prvkem, který to katapultuje na úplně jinou úroveň. Hrozně si tedy vážím toho, že to tak viděla i porota soutěže, která ocenění zdůvodnila takto:

“Zaujal nás způsob, jakým vítězná fotografie kombinuje minimalistickou estetiku s drsným charakterem severské přírody. Oslovilo nás povedené propojení vizuálních aspektů, jako je barevné podání, kompozice a celková nálada, kterou fotografie dokáže předat divákům. Vítězný snímek tak nejen vizuálně zaujme, ale zároveň vyvolává silné emoce a podněcuje k zamyšlení nad krásou i nezkrotností přírody.”

Bělokur v bílé tmě

Co pro mě ocenění znamená

Tahle výhra je pro mě samozřejmě osobní úspěch. Ale je to i připomenutí, proč fotografuju přírodu: protože mě fascinuje, překvapuje, učí pokoře a trpělivosti, a někdy mi dopřeje moment, který si budu pamatovat celý život. A když takový moment rezonuje i s ostatními, je to obrovská radost.

Chtěl bych poděkovat porotě za to, že v té fotce viděla něco víc než jen „ptáka ve sněhu“. Vítězům z dalších kategorií pak posílám velkou gratulaci, i jejich práce mě inspiruje a motivuje se posouvat dál. A v neposlední řadě děkuju i té jedné „polární slepici“, která mi na pár vteřin zapózovala. Snad tam někde na severu ještě běháš.

Výstava na Pražském hradě

Fotografie byla vystavena vedle spousty skvělých vítěžných a vybraných fotografií ze soutěže, a to v Tereziánském křídle Pražského hradu v rámci výstavy Czech Nature Photo 2025 – Kde příroda vládne. Je fakt skvělé, že Czech Photo mohlo i díky díky spolupráci se Správou Pražského hradu uskutečnit výstavu na takto prestižním a historicky významném místě. Byla radost vidět, jak s kulturními akcemi Hrad opět ožívá. Celou akci navíc zaštítila paní Eva Pavlová, manželka prezidenta republiky, a byla to pro mě obrovská čest převzít si vítěznou trofej přímo z jejích rukou.

foto: Oldřich Drnec